Cestovatel v nesnázích

ObÄas také dochází k situacím, kdy je tÅ™eba se rozhodovat rychle a není Äas nad tím nÄ›jak sáhodlouze bádat. NÄ›kdy zase je na pÅ™emýšlení Äas, ale staÄí pÅ™ehlídnout maliÄkost a jste v loji.  My jsme jednou kráÄeli mÄ›steÄkem Ramsau am Dachstein a směřovali k naÅ¡emu bydlení. Tedy, já chytrolín jsem se domníval, že tam míříme. Jenže pak mi zaÄala mapa ukazovat nesmysly a museli jsme se kousek vracet. Zde jsem opÄ›t zjistil, že jdeme Å¡patnÄ›, a tak jsem si říkal, že se na to vykaÅ¡lu a zvolím přímou cestu po asfaltu místo kliÄkování lesem. Tam můžeme jít bez báglů. No, hezké, jenže vesniÄka již pomalu konÄila a odboÄka pořád nikde. Tedy, ona tam byla, ale mi se nÄ›jak vzpíral mozek uvěřit tomu, že je to ta polní cesta na mapÄ›.

Ale protože další odboÄka skuteÄnÄ› dále nebyla, zase jsme se vrátili a vydali se po té „polní“. Byla to pouhá pěšinka, po které již asi nikdo hodnÄ› dlouho neÅ¡el. Není se divit, protože už v polovinÄ› tam bylo vody po kotníky a dále se nejevilo lepší. LeÄ, já jsem se už tvrdohlavÄ› odmítal vracet, takže jsme proÅ¡li vodou až k potoku. PÅ™eÅ¡li jsme pÅ™es most nad krásnÄ› Äistou vodou a vydali se opÄ›t vlevo, protože napravo vedla jen jakási úzká steziÄka, a to jeÅ¡tÄ› do prudkého kopce.

Jenže, odboÄka zase nikde. Dali jsme se tedy vpravo. Nikde nic. Nakonec jsem se rozhodl to risknout. Co se může stát? A dali jsme se tou uzounkou steziÄkou do příšernÄ› prudkého kopce. Ne, že by byla potÅ™eba lana, ale kdybychom je mÄ›li, radÄ›ji bych se jistil. Cesta to byla dost hrozná, protože já jsem mlel už z posledního a ke konci jsem zbabÄ›le dovolil partnerce nést kousek spoleÄný bágl. Jak to dopadlo? S jazykem na vestÄ› jsme doÅ¡li na tu správnou polní cestu, která vedla až k naÅ¡emu bydlení. Té už jsem se nepouÅ¡tÄ›l, a tak jsme Å¡Å¥astnÄ› doÅ¡li. Ale do smíchu nám tehdy nebylo. Až potom jsme se tomu s chutí zasmáli.