Neumím to. To je častá výmluva rodičů či prarodičů, když dojde na zpívání. Jenže v případě zpěvu pro naše mrňouse je to opravdu úplně jedno. Nejsou to přísní porotci nějaké pěvecké soutěže. Chtějí se společně s námi prostě pobavit.
Milují „odrhovačky“
Ať je to malé miminko nebo je naše děťátko poněkud větší, zpěv prostě miluje. Nejraději mají takové písničky, kde se stále opakuje rytmický refrén a jsou dlouhé. Ty nejmenší při nich rády a klidně usínají. S těmi většími můžeme písničkou zpestřit třeba hru, práci doma nebo na zahradě, procházku v přírodě. Opakování textu jim pomáhá učit se nová slova a pochopit jejich význam. Nestárnoucími šlágry jsou například Běží liška k Táboru, Skákal pes, Pásla ovečky. Svůj repertoár můžeme ovšem rozšířit o spoustu novějších písní. Je potřeba vyzkoušet, co se našim dětem líbí, na co zkrátka „slyší“. Pokud se dokážeme při zpěvu i doprovázet na některý z hudebních nástrojů, je to ještě lepší. Můžeme s ním děti začít zároveň pomalu seznamovat. To se jim může později velice hodit.
Zpíváme klidně i falešně
Nějaký ten „ujetý“ tón jim skutečně nevadí. Hudbu mají rádi už novorozenci. Prý to podvědomě cítí jejich maminky. A vzhledem k tomu k nim mluví tak trochu jiným způsobem. Melodicky, tak nějak „zpívají“. Na uklidnění maličkých dětí se prostě zpěv hodí lépe než mluvené slovo, vyprávění. Děti trochu větší se pomocí písniček učí rozeznávat odlišné emoce. Tento způsob je nejpřirozenější. Také se vůbec nemusíme bát jim zazpívat písničku smutnou. Vnímají, že lidé nemají stále jen dobrou náladu. Že jejich pocity se mění a někdy jsou také smutní a třeba pláčou. Že to k životu prostě také patří.
Zpíváme trochu „výš“
Ti z nás, kteří vládnou hudebním sluchem, by při společné pěvecké chvilce měli dle rady odborníků z oboru zpívat o něco vyšším tónem než děti. Pro dětské zpěváky je to výhodnější a jednodušší. Zpívá se jim lépe.
Společné zpívání je přínosné i pro nás dospělé. Vzpomeneme si, jak jsme zpívali s našimi rodiči nebo prarodiči. Jsou to milé vzpomínky, které nás povzbudí a pohladí.